Díky přímému přenosu ze sokolích hnízd má veřejnost unikátní možnost seznámit se blíže s tímto vzácným dravcem. Budky jsou instalovány ve výšce přes sto metrů, protože sokoli si pro hnízdění hledají co nejvyšší místa, kde mají absolutní klid a výborný rozhled. Každý rok před hnízděním a námluvami sokolů ornitolog Václav Beran ze sdružení ALKA Wildlife budky připravuje na celou sezonu. „Hnízdním budkám jsme již tradičně na podzim oblékli nový kabát v podobě nátěru, koberečku z umělé trávy a nového keramzitu pro hnízdění. Sokolí páry tak mají svá útočiště na jarní sezonu připravená. Období od námluv po vyvedení mladých totiž obvykle začíná na přelomu února a března a sezona již opravdu začíná. Sokoly jsme již zpozorovali na komínech v Litvínově, Neratovicích a Pardubicích. Díky teplému počasí je tedy možné, že sokolí páry začnou hnízdit dříve.“ 

 

Samička sokola stěhovavého zpravidla snáší jedno až čtyři vejce, na kterých sedí zhruba 30 dní, než se vylíhnou mláďata. Vylíhnutím mláďat začíná pro rodiče opravdový kolotoč starostí, jelikož potomci vyžadují pravidelnou péči a výživu. Jejich vydatný jídelníček zahrnuje především holuby, racky, nejrůznější menší ptáky a netopýry. Přibližně tři týdny po vylíhnutí mláďata ornitologové okroužkují, což do budoucna slouží k objasnění původu ptáků na českém území. Během návštěvy hnízda ornitologové také zjistí pohlaví mláďat. V červnu už mají mláďata dostatek sil a znalostí k tomu, aby mohla opustit hnízdo. Mladí dravci se vydají na zkušenou do světa a po dvou až třech letech si hledají vlastní teritorium, ve kterém se dokáží uživit a přivést na svět další generaci tohoto ohroženého ptačího druhu. Sokol stěhovavý může žít až 20 let a na svá oblíbená hnízdiště se vrací celý život. Sokol stěhovavý v šedesátých letech minulého století z naší přírody zcela vymizel. V novém století počty dravců pomalu ale jistě rostou. V současné době se v Česku pohybuje již více než 130 párů sokola stěhovavého. 

 

Zdroj a foto: Mostecké listy