Miloslava Bauerová (72) původem z Bylan u Mostu pracovala jako účetní. Před lety se stala předsedkyní samosprávy penzionu po panu Houškovi. S pokladní Martou Zajíčkovou a manželem Ladislavem Bauerem (74), vyučeným kamnářem a obkladačem z Židovic, převzali organizaci volného času v penzionu. Už osmým rokem spolu vymýšlí a pořádají nejrůznější zábavné akce a soutěže pro více než stovku seniorů a seniorek.

 

„Máme tu celkem 99 bytů, 22 manželských bytových jednotek a 77 garsonek, tak si ty lidi spočítejte,“ říká Jana Dundrová, jedna z obyvatelek penzionu, která nás na nezištnou práci Bauerových upozornila. „Vymýšlí, všechno vyhotoví, vytisknou, připraví informace na stoly. Jsou prostě úžasní. Obětaví, takoví až renesanční lidé.“

 

V kulturním sále penzionu pořádají jednou měsíčně takzvané Kavárničky a v jejich rámci kvízy a hudební soutěže na trénování paměti, gratulace oslavencům a podobně. Na závěr oblíbené bingo. Kavárničky jsou stylizované, tematicky laděné a paní Bauerová každou zahajuje vlastní básní.

 

„Přemýšleli jsme, jak lidi pobavit a napadlo mě udělat Kavárničky trochu jinak. Tak jsme vyhlásili Kytičkovou, Šátečkovou a tak dále,“ vysvětluje. Návštěvníci přijdou oblečeni na dané téma, jednou v červeném, jednou v kuchařském, jindy v pruhovaném. „Hned první Kavárnička, Kloboučková, se moc povedla, lidi byli hrozně zvědaví, v čem kdo přijde,“ vzpomíná Miloslava Bauerová.

 

Vybírá se drobné vstupné, za které potom hosté dostanou víno nebo kávu a zbytek jde na ceny. „Na mikulášskou zábavu nám vždycky paní náměstkyně Markéta Stará přiveze koš s kávou a čaji, to nám hodně pomůže.“ Několikrát za rok se konají veselice s hudbou, vycházky, brigády.

 

„Po vzoru Máme rádi Česko jsme třeba připravili kvíz Máme rádi penzion, s dotazy na rok jeho založení, počty mužů a žen a podobně,“ přibližuje paní Bauerová. „Nebo připravím patnáct skladeb, pustím začátek a oni musí uhodnout, kdo to zpívá,“ doplňuje ji pan Ladislav. „Vyrobil jsem také kolo štěstí nebo hudební nástroje, se kterými naše skupina Lada na playback zpívá, skladby od Maxim Turbulenc nebo lidovky.“

 

Akce, hojně navštěvované, si Bauerovi sami dokumentují a fotky, které si ostatní mohou koupit, vystavují na nástěnkách. „Začínali jsme s dvaadvaceti lidmi a po novém roce přišlo rekordních třiapadesát. To už dá zabrat, všechno připravit.“

 

„Jsme v důchodu, fyzicky i psychicky jsme na tom ještě dobře, tak co s volným časem. Oběhneme a objedeme nákupy, všechno si připravíme, nakrájíme, vyzdobíme sál. S roznosem občerstvení nám pomohou sestry. Pak myjeme nádobí, uklízíme, je toho dost. Také pořádáme venku táboráky nebo pálení čarodějnic. Za ty roky už máme lidi přečtené, známe je a víme, co od koho můžeme očekávat. Je to ale náročné a v poslední době si každý rok říkáme, že skončíme. („Přemluvte manželku, já bych ještě pokračoval,“ usmívá se pan Bauer). Ale zatím jsme své pokračovatele v samosprávě nenašli.“

 

„Poděkování od lidí. Když jsme na konci roku dostali dárkový koš, na který ostatní mezi sebou vybrali, tak jsem byl dojatý, i slzička ukápla,“ nestydí se pan Bauer. „A máme spoustu vzpomínek na úžasné kamarády, kteří už třeba s námi nejsou. Jako Míra Kůrka, který byl v pěveckém sboru, nebo manželé Machovi, úžasní lidé. Zemřeli v devadesáti letech v jednom týdnu, měli společný pohřeb.“

 

„Shodneme. Naše krédo je, že mám-li někoho bavit, měl by spolupracovat. Proto se ostatní snažíme do dění vtáhnout. Máme i maskota penzionu – čarodějnici Barču, která byla tak krásná, že ji nespálili, a věnovali nám ji. Oblékáme ji podle tématu Kavárničky, aby s námi ladila.“

 

 

Zdroj a foto: Mostecké listy